Korunní princ Rudolf

Korunní princ

Rudolf František Josef Karel

Narodil se 21.srpna 1858 jako třetí potomek císařského páru.

Zemřel 30. ledna 1889 v loveckém zámečku  Mayerling.

Den po narození korunního prince vydal císař FJ I. armádní rozkaz:

„Chci, aby syn, jehož Mi milost Boží uděliti ráčila, od svého narození náležel Mé hodné armádě, a jmenuji ho tímto plukovníkem – majetníkem Mého 19. pluku řadové pěchoty, jenž od nynějška má nésti jméno „korunního prince“

(Den po svém narození byl princ jmenován čestným plukovníkem 19. pěšího pluku a též nositelem Řádu zlatého rouna)

V šesti letech byl korunnímu princi přidělen vlastní dvůr a nejvyšší hofmistr, který byl zároveň i jeho vychovatelem. Nejvyšším hofmistrem se stal generálmajor hrabě Gondrecourta, jeho výchovné metody byly poměrně drastické a poznamenaly korunního prince na celý život. Později, po intervenci své matky, se stal princovým vychovatelem hraběte Latour, který uplatňoval mnohem citlivější přístup ve výchově.

Korunní_princ_RudolfJiž jako osmiletý měl princ Rudolf řadu reprezentačních povinností. Zájem císařských rodičů o korunního prince nebyl dostatečný. Císařovna trávila většinu času na cestách a se synem udržovala písemný styk. Otec se synem vídal častěji, ale zajímal se prakticky jen o jeho výkony. Rudolf svého otce bázlivě miloval a otcovým přáním se neprotivil, vždy se snažil otcovy požadavky co nejlépe splnit.

Rudolf nebyl přirozený „vojenský talent“, vlohy měl spíše k vědě a technickému pokroku. Rudolf byl velmi citlivý bojácný a jeho zdraví nebylo pevné. Rudolfovým obrovským koníčkem byla již odmalička zoologie, zvláště pak ornitologie. Již jako dvanáctiletý sepsal pojednání Lovy na orly. V roce 1879 byl princ Rudolf jmenován čestným členem Císařské akademie věd ve Vídni a budapešťská univerzita ho jmenovala svým čestným doktorem. Ornitologii princ Rudolf zůstal věrný až do své smrti. Zajímal se také o dějepis. Rudolfův učitel Menger se snažil v princi prohloubit úctu ke vzdělaným lidem, vychoval ho k odmítání předsudků, toleranci k menšinám, k podporování demokracie a odmítání absolutismu. Z Rudolfových sešitů je velice patrný odpor ke šlechtě i duchovenstvu, které stavěl do protikladu k vědě, vzdělání a občanství. Rudolfův učitel dějepisu Josef Zhisman ho nadchnul pro myšlenku krále ne z Boží milosti, nýbrž zvoleného. Rudolf viděl vzor takového panovníka v Josefovi II. Tímto postojem se dostával do rozporu se svým strýcem, polním maršálkem arcivévodou Albrechtem Rakouským, který se ho snažil odklonit od příliš liberálních názorů.

Princ Rudolf měl ve velké oblibě Uhry, na Balkáně uvažoval o sjednocení Slovanů pod Rakouskou říši, naopak nesouhlasil s Bismarckovou politikou.

březnu 1880 princ Rudolf odjel do Bruselu ke dvoru belgického krále Leopolda II. Účelem návštěvy bylo zasnoubení s princeznou Stefanii (tehdy patnáctiletou). Námluvy byly označeny za velmi chladné. Bledá a nepříliš vzhledná Stefanie se Rudolfovi příliš nezamlouvala, přesto bylo budoucímu svazku králem Leopoldem II. požehnáno. Rudolf se podřídil zákonitostem Arcidomu, a snažil se, aby vypadal jako šťastný ženich. Svatba se přes odklady, kvůli Stefaniimu zdraví a „pomalému dospívání“ konala 10. květnu 1881.

Princ Rudolf se v prvních letech manželství, i přes pozdější výčitky Stefanie snažil o to, aby před okolním světem vypadal jejich vztah jako dobrý. Počátkem roku 1883 nebylo pochyb o tom, že je Stefanie v jiném stavu. Období očekávání potomka sama Stefanie uznala za opravdu šťastné. Mužský potomek se však korunnímu páru nenarodil. Dne 2. září 1883 přišla na svět dcerka, již pokřtili Alžběta a něžně ji oslovovali Erszi.

Vojenská kariéra korunního prince Rudolfa:

Od roku 1858 plukovník a majitel 19. pěšího pluku.

Od roku 1878 plukovník 36. pěšího pluku v Praze.

Od roku 1879 velitelem 36. pluku.

Od roku 1880 generálmajor.

Od roku1881 velitel 18. pěší brigády v Praze.

Od roku 1882 polní podmaršálek.

Od roku 1883 velitel 25. pěší divize vojsk ve Vídni.

Od roku 1888 generální inspektor pěšího vojska.

(kariéra, na níž jiní potřebovali půlstoletí služby a mimořádných vojenských výkonů)

Korunní princ trpěl vážnými zdravotními komplikacemi. Oficiálně se hovořilo o revmatismu, bronchitidě, zánětu kloubů a zánětu močového měchýře. Na jaře roku 1886 u Rudolfa propukla nemoc v plné síle (s největší pravděpodobností se jednalo o tehdy nevyléčitelnou kapavku) odjel se zotavit na středozemský ostrov Lacroma, zde nakazil i svou manželku. Tato nemoc byla počátkem konce jejich vztahu. V roce 1888 žádal princ Rudolf o zrušení sňatku se Stefanií, ale papež Lev XIII. tuto žádost zamítl. V březnu 1887 si na cestě do Berlína vzal poprvé morfium (na radu lékaře), aby spolucestující nerušil neustálými nápory kašle. Poté bral morfium už proto, že nebylo jiné možnosti a spolu s alkoholem a ženami v časech depresí a melancholie unikal tíživé skutečnosti. Bolesti kloubů byly čím dál trýznivější. Korunní princ ztrácel na váze, byl bledý a rychle stárnul. Stupňovala se agresivita, nervozita, ztrácel vládu nad sebou.

Sebevraždě předcházelo politické a lidské ztroskotání.
V posledních dnech života vystupoval naprosto stejně jako dřív, žádná změna chování nebyla patrná. Císařští rodiče neměli ani ponětí o uvažované sebevraždě. Při audienci u císaře se Stefanie zmínila o zdravotním a psychickém stavu svého manžela, ale nebyla ze strany císaře akceptována. V sobotu 26. ledna 1889 v ranních hodinách byl na audienci u svého otce, téma hovoru se bohužel nedochovalo. Jeho odhodlání skoncovat se životem bylo 27. ledna již pevné a nezvratné. Vše dělal s velkým spěchem, urovnával své záležitosti, kompromitující písemnosti zničil nebo je dával do úschovy přátelům.

V pondělí 28. ledna opět pilně pracoval. Službu konajícímu adjutantovi byl nápadný povrchní způsob, jímž vyřizoval vojenské záležitosti. Důvodem svého chování uvedl prudké bolesti hlavy a požadoval co nejdříve odjet do Mayerlingu. Tehdy pravděpodobně ještě sepsal dodatek k závěti a čtyři dopisy na rozloučenou, které adresoval Valérii, baronu Hirschovi a Mizzi Casparové. Okolo 11. hodiny se rozloučil se Stefanií, chtěl naposledy vidět dceru, ale chůva ho nepustila dovnitř  protože“ Erszi seděla na trůně.“ Poté opustil Vídeň a směřoval do Mayerlingu. 29. ledna svým společníkům, hraběti Hoyosovi a princi Coburgovi, při snídani řekl, že se nachladil a plánovaného honu v Glashütte se nezúčastní. Jak strávil poslední den svého života, není známo. K večeru měl odjet do Vídně na rodinnou večeři, ale Stefanii zaslal omluvný telegram pro zdravotní indispozici. Mary i Rudolf napsali po večeři poslední dopisy na rozloučenou (především své matce, otci se neodvážil). Celou noc vedli Rudolf a Mary vážný rozhovor. 30. ledna v 6:10 princ Rudolf nařídil Loschekovi, aby šel zapřáhnout. Ještě než stačil dojít na dvůr a zaslechl dvě rány. Po vyražení dveří spatřili ležet na posteli dvě mrtvá těla. Okolo posledních hodin života korunního prince se vyskytla řada nejasností, neboť dvůr neměl zájem vypustit do světa pravou příčinu princova skonu. Rudolfovi nebylo vyhověno v jeho posledním přání, chtěl být pohřben po boku Vetserové. Rudolf byl pochován 5. února 1889 v hrobce svých předků,
v Kapucínské kryptě jako 113. Habsburk.